Jaroslav Hutka

Cena vstupenek 250,- kč a 200,- Kč

Předprodej vstupenek zámek Kozel, tel. 377 969 040

Pod lampou v Plzni byla největší tma!
Když roku 1989 zněla také městem Plzní slova Náměšť od písničkáře Jaroslava Hutky, jakási neoficiální hymna „sametové revoluce“, málokdo v tu chvíli přemýšlel o věcech minulých. Text písně začínající slovy „Krásný je vzduch, krásnější je moře...“ znalo sice poměrně hodně mladých, i když převážně  od táborových ohňů či ne oficiálních zdrojů. Režimu nepohodlný zpěvák byl donucen k emigraci a předpokládalo se jeho zapomněí. Pravdou se ovšem stal opak.
Letopisy Plzne prozrazují, že na jaře roku 1976  se na tehdejší dosti odvážné nezávislé plzeňské scéně, v divadle Pod Lampou,  konalo několik koncertů členů folkového sdružení Šafrán. Členem tohoto režimu nepohodlného uskupení byl vedle dalších významných písničkářů také právě Jaroslav Hutka. Jako další koncerty, i ten pod Lampou monitorovala Stb. Zaměstnance divadla pak čekaly sankce.
Jaroslav Hutka vzpomíná:
Myslím, že jsme tam tehdy vystupovali všichni, Merta, Třešňák, Lutka, Voňková a já a asi i další. Plzeň byla tehdy pro Šafrán důležitým místem, hledali jsme v každém větším městě pravidelnou scénu, na které se můžeme střídat a tím zajistit program jeden den v týdnu, den na který si lidé zvyknou a už nebude potřeba dělat propagaci. To se zdařilo právě v Divadle pod Lampou.
Jaký byl repertoár Šafránu a jak jste k Plzeňským koncertům přistupovali?
Vyloženě protistátní písničky jsme neměli žádný, to jsme považovali i za primitivní. Šlo o svobodné myšlení a kvalitu, i když samozřejmě v tom napětí, které publikum prožívalo, bylo všechno nějak politicky dvojsmyslné. Tomu jsem se nebránil, to bylo i zábavné prožívat, co lidé pochopí a pak to dál rozvíjet. Písně, které jsem hrál tehdy hrávám i teď.
Cítili jste Pod Lampou nějaké tlaky ze strany StB ci příslušných městských stranických a kulturních orgánu?
Problémy byly všude stejné, ale jelikož bylo publikum na naší straně, tak se na to vždycky nějak vyzrálo. Samozřejmě mě překvapilo, kolik odkazů a udání jsem našel ve svém estébáckém spisu právě na Divadlo pod Lampou, tehdy jsem často žertoval, že pod lampou je tma. Ale myslím si, že to přišlo později, že většina představení stejně proběhla od bolševiků nepovšimnuta.
Vyzdvihl byste někoho z tehdejších zaměstnanců divadla, kdo Šafránu obzvláště pomáhal?
To už si nepamatuju, žádná jména jsem si z opatrnosti nepsal a všechno se pro jistotu dohadovalo ústně. Ale většinou to byl jeden člověk, který to dával dohromady, ale dávno už nevím kdo.
Věděl jste o onom sankcionování či kdo a jak byl za produkci Šafránu postižen?
Tehdy jsem o tom nevěděl nic a ani jsem na to moc nemyslel, já měl také své problémy, výslechy, zatčení a občas nocleh v cele v Bartolomějské, člověk věděl, že problémy mohou být a také občas byly, ale nestačilo se to sledovat, nebylo ani jak. Šlo o tu odvahu ke svobodě.
Mohl byste stručně přiblížit sdružení Šafrán? Co bylo účelem jeho vzniku?
Já jsem nás dal dohromady v roce 1972, že když se budeme snažit společně a ne každý sám, že lépe přežijem a to se také podařilo. Ty nejhorší léta po sovětské okupaci jsme přežili a pak později, když vznikla opozice, tak už to bylo snadnější.
Proč bylo sdružení evidentně režimu trnem v oku?
My jsme jim byli trnem v oku, protože oni nám byli trnem v oku a ještě kdoví kde. Všichni jsme prožili ruskou okupaci a to zmrzačení budoucnosti a všech nadějí na svobodu, takže jsme se snažili ty idee v sobě zachovat a tomu protektorátnímu režimu nepodlehnout. Proto jsme také měli tak široké publikum, lidem zpočátku ta okupace nebyla lhostejná.
Jakým způsobem došlo k ukončení společných vystoupení sdružení?
Šafrán jsme rozpustili až v roce 1977, kdy jsme někteří podepsali Chartu 77 a nechtěli ty ostatní do toho tahat, tak jsme zase začali každý hrát na svou pěst, ale už to nebyl takový problém, protože ta nejpodstatnější cesta už byla vyšlapaná, už jsme měli zase mladé publikum a disidenti už ve společnosti vytvářeli pocit jakéhosi svědomí a pocitu, že proti bolševikovi lze něco dělat. Většina obyvatel se sice bála, ale většina o ničem nerozhoduje, ta zaleze a není vidět.
Kdy jste se rozhodl přestat snášet ústrky způsobené režimem a emigrovat?
Mě se snažili k emigraci dotlačit fízlové, tedy komunisti, už od roku 1976, ale fakticky mě k ní přemluvila moje tehdejší žena, která už to nechtěla snášet a bála se, že budu na dlouho zavřený.Ženský na to mají vždycky trochu racionálnější pohled. Myslí méně politicky a více prakticky.
Co bylo hlavním těžištěm vaší tvorby v roce 1976?
To se dá těžko říct. Já byl pilný a zpíval jsem o všem, smutně i vesele, filosoficky, romanticky i naivně. Byl to jakýsi druh smysluplného života s publikem v šedivém prostředí, které nemělo smysl.
Na co ve své tvorbě kladete důraz nyní?
Je to podobné, akorát společnost má rozmanitější možnosti cítění kultury. Mám teď velkou skupinu krajinomalebných, kterým říkám Akvarely, potom písně svědomí, to jsou písně historické a pak veselé dětské. Začal jsem to psát před třemi lety na Domažlicku u Holýšova a pak jsem pokračoval ve Francii.
Jaký máte vztah k lidové hudbě?
Ke skutečné lidové hudbě lze mít vztah jenom hezký, ale mnoho jí nepřežilo, obrozenci devatenáctého století ji většinou překroutili, jaksi hloupě poerbenštili, takže my známe většinou kýče, o kterých si představujem, že to byla lidová muzika, ale to je omyl.
Budete prezentovat lidové písně i během svého červnového koncertu na zámku Kozel u Plzně?
Nejméně dvě balady zahraju, to musí být, aby lidi měli představu, jak ty původní písně vypadaly, ale hlavně se budu věnovat novým písním.
Jaký máte vztah k západním Čechám a Plzeňsku? Prý máte na Domažlicku i svou chatu.
Jo jo, dvanáct let máme chalupu v malé vesničce u Holýšova, je to tam nádherné.
Hrajete rád na historických památkách?
Velmi. Prostředí a atmosféra historických památek se nedá ničím nahradit a je to zážitek vždycky nejen pro publikum, ale i pro mne. Takové koncerty je jedna velká radost
Líbí se Vám zámek Kozel a těšíte se na koncert v prostředí tohoto zámku?
Já zámek Kozel dosud neznám, ale těším se na něj velice, protože přátelé mi o něm s nadšením vyprávěli.
Po roce 1989 se mnoho z nás, kdo jsme tehdy jako studenti cinkali klíči na plzeňském náměstí, muselo probudit z dobové euforie a vyrovnávat se z určitých rozčarování. Co o tom soudíte? Kde se stala chyba?
Chyba je vždycky v lidech. Zajisté to byla hlavně nezkušenost a jakási pasivita očekávání zázraku, která pak dala darebáčkům možnost se lépe uplatnit. To se špatně napravuje, ale nic jiného nám nezbývá. Život je jenom jeden a nemá cenu ho zahazovat kvůli podvodníkům a nafounkancům.
Domníváte se, že u nás vládne demokracie nebo - jak říkal Karel Kryl - demokratura?
Demokracie tu je, ale zatím tak trochu pitomě po česku. Je taková, jakou jsme si ji vytvořili nebo nechali vytvořit ty rychlejší. Diktatura vypadá jinak.
Máte zkušenosti i z pobytu z exilu - z ciziny? V čem spočívají rozdíly mezi demokracií u nás a tam? Dá se říci, že někde je to lepší nebo platí tvrzení, že "všude je něco"?
Vše je to jen v lidech a samozřejmě v tradici a také v historii. Všude něco sice je, ale Evropa je pořád ještě místem, od kterého se musíme učit a být jim vděční, že si nás vzali mezi sebe, i když se chováme hloupě a buransky.
Věříte, že máme v Čechách naději, že se věci někdy pohnou lepším směrem? Co je k tomu eventuelně zapotřebí udělat?
Ono je to rok od roku lepší, člověk ale nesmí moc sledovat jenom tu politickou komedii a nebo se dívat na zprávy v televizi. To plete a zavádí. Je potřeba samostatně myslet a samostatně se ohánět kolem sebe. A pokud to dokážem, onu schopnost se samostatně rozhodovat o svém životě, tak se to zlepší daleko rychleji..